Pokud jste drobátko dříve narození a měli jste to štěstí navštívit Sovětský svaz, jistě jste se obdivovali, jak to tam mají krásné a jak si ti lidé žijí. Ano, viděli jste skutečnost a můžete ji vesele dále šířit. Tak se propagoval komunismus a lidé byli přesvědčeni, že nikomu nelžou, když popisují tu nádheru. Mnozí z nich si však neuvědomují to, že viděli pouze to, co jim bylo dovoleno. Jak vždycky podotýkal jeden můj kolega, průvodce. Nemyslel to vážně, tedy asi, ale říkal, že kdyby ten autobus, ve kterém seděli prověření turisté uhnul z předem stanovené a přísně hlídané trasy, tak by jej rozstřílely kulomety na padrť.
Bylo tomu těžko věřit, ale já měla to štěstí potkat lidi, kteří se tam dostali jinými cestičkami, nežli jako turisté a dostali se i tam, kam běžný host nevstoupil. Nebylo jich moc, to je pravda, ale byli. A to, co popisovali hraničilo s čiročirou hrůzou. To, co bylo na očích a co bylo vidět, to prý připomínalo rozvojové republiky. Obchody dokonalé vymetené, řeznické pulty prázdné a další nedostatky naprosto ve všem. To je to, co je vidět. Ale to, co neuvidíte je všudypřítomný strach. Lidé se tu pohybovali spíše jako zloději, nové známé dlouho prověřují, než si dovolí mluvit s nimi o všem o čem chtějí a každý se bojí každého.
Všichni se shodli na tom, že takovou stísněnou atmosféru nikde v Evropě nezažili.
Nu, já tam nebyla, tak nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit. Mohu však říci jen to, že jako turista v autobusu toho moc neuvidíte. Respektive uvidíte, ale nepoznáte místní lidi a ani jejich zvyky. Ty se dají nejlépe poznat, když se mezi tyto obyvatele vmísíte. Pak je to hned o něčem naprosto jiném. Poznáte tak jejich radosti a starosti, ale také někdy místa, o kterých nikdo neví. Jen pár místních.
Ale pozor, v některých případech to může být i životu nebezpečné. Proto je dobré znát místní jazyk a vědět co dělat v případě nouze.