Asi každý z nás zná nějakého milovníka starých aut. Většina z nich však dnes již neodpovídá dnešním normám pro provoz vozidla, ať už jde o technický stav, povinnou výbavu či emisní limity. To však neznamená, že tato vozidla nemají svou hodnotu (naopak, mnohá z nich jsou velmi cenná), případně že se o ně jejich majitelé dobře nestarají a neudržují je v provozuschopném stavu. Je tedy jasné, že pro ně musí platit zvláštní pravidla. A to je také důvod, proč byla stanovena kategorie veteránů.
Ta je však zcela specifická, a zdaleka ne každý vůz do ní spadá. Vstup do ní není automatický, nýbrž o něj musí majitel vozu požádat. Aby byl autu přiznán status veterána, musí být starší 30ti let a musí být stále v dobrém, pojízdném stavu. Pokud je uznáno jako veterán, je mu přidělena speciální SPZ, která jej takto identifikuje.
Zde by se zdálo, že by toto měl podstoupit každý majitel, který má takto staré vozidlo, ovšem není to pravda. Jak už tomu tak bývá, jsou zde i určité háčky, se kterými je nutné počítat. A tím prvním jsou samozřejmě poplatky za registraci veterána. I zde totiž musíme platit povinné ručení a další poplatky.
Dále je tu problém, že jízda s veteránem je značně omezena. Rozhodně jej není možné využívat jako běžný vůz. Ve skutečnosti může vyjet pouze při speciálních příležitostech, jako jsou nejrůznější akce nadšenců veteránů, spanilé jízdy a podobně. Vždy však musí jít o oficiální, nahlášené akce. Mimo tyto situace nemůže na silnice, s výjimkou tankování a běžné údržby, například cesty do myčky. I zde je však nutné zvolit tu nejbližší, ke které máme přístup.
To jsou pak hlavní důvody, proč většina lidí své auto jako veterána neregistruje, i když by tomu věkově odpovídal, a raději jej nakonec prodají. Je to pro ně ekonomicky mnohem výhodnější, a veteráni tak zůstávají v rukách skutečných nadšenců, kteří je dovedou skutečně ocenit.