Lidé obvykle touží dosáhnout ve svém životě nějakých těch vyšších cílů. A proto na sobě pracují, a především se vzdělávají v atraktivních oborech. A pokud v tomto dosáhnou dost vysokého stupně, mohou se vydat třeba i na dráhu vědců. A to obvykle a současně i v tom nejlepším případě tehdy, když mají nejenom dostatečné vědomosti, ale také bystrého ducha a notnou dávku fantazie. Protože i to věda vyžaduje, ani bez toho se tu nelze obejít.
A kdo je tedy tím, kdo se nazývá vědcem, a kdo jím není?
V první řadě tímto nemusí být nezbytně ten, kdo v jednom kuse leží v knihách a vstřebává vědomosti jiných. Ono je totiž nejenom třeba být ‚šprtem‘ a hltat cizí moudra, je třeba také myslet vlastní hlavou a přicházet s něčím novým. Což ne každý z knihomolů dokáže.
Pak může být vědcem třeba i ten, kdo co chvíli postává dejme tomu někde v laboratoři nad svými všemožnými zkumavkami, baňkami a křivulemi, kdo míchá jedno s druhým, aby z toho vzniklo cosi docela jiné, třetí. Ale ne každý podobný člověk se může za vědce považovat, protože věda musí mít i svůj postup, i svůj cíl. A bezcílné počínání si nelze považovat za vědecké, to je maximálně nějaké šarlatánství.
Vědu také obvykle provozují lidé s větším počtem akademických titulů. Nebo aspoň s nějakým titulem jediným. Vědě se oddávají hlavně nejrůznější inženýři či doktoři, ale někdy i osoby nějak jinak titulované. A že už dnes takových titulů máme! Kolikrát ani nevíme, co se za nimi ukrývá. A proto není ani každý otitulovaný jedinec vědcem.
A vědci jsou často typičtí i tím, že je jejich okolí a společnost jako celek moc nechápou, nebo jim dokonce nerozumí vůbec, maje je za podivíny. I na tom je kus pravdy. Ale ne absolutní pravdy, protože nesrozumitelně dokážou klábosit třeba i blázni.
A tak se dá asi říci, že vědci jsou hlavně lidé, kteří svým přemýšlením přinášejí lidstvu něco dobrého. I když ani to není docela pravda. Vždyť vědci vynalezli i yperit, i dynamit, ba i atomovou bombu. A to není žádné terno.