Jistě, je to jen a jen otázka doby. Ta nejstarší generace si jistě dobře pamatuje, jak babičky lomily rukama nad „ploužáky“, nebo klasickými diskotékovými tanci. Za jejich mladých let tohle nebývalo. Tančilo se prostě jinak a něco naprosto jiného. Nutno uznat, že na diskotéku se člověk tancování učit rozhodně nemusel. Polka, čača, nebo to co se tancovalo kdysi se tu vůbec neobjevilo. Proto také tanečníci vymýšleli různé kreace, aby zaujali, ale nikdo z toho nedělal nějaké halo, krom našich matek a babiček.
Nu a poté přišly ony podivnosti. Myslím tím techno, drum drum, nebo dokonce break. Tohle vidět naši předkové, tak je trefí šlak. Odvezli by je na márách. A naše stará generace tomu nerozumí. Tato generace na disku měla alespoň melodii, což je dnes vyloučeno. To, že někdo kecá do hudby, to je dneska moderní styl a není třeba umět zpívat. Nač, to, aby tu někde byl minimální náznak melodie zařídí kapela a přednášející nám do toho kecá.
Nikdo neví, co přijde později. Nyní jsou tu robotické tance, jistě račte znát. Naprosto k ničemu, ale zde je dlužno podle pravdy uznat, že ten, kdo je provozuje se musí učit a trénovat, to ale ovšem musí break tanečník také. Ono stát, no, stát, být vzepřený na jedné ruce se asi člověk nenaučí ze dne na den. I když toto není tanec, ale artistické číslo, musí se mu přiznat poctivost v práci, tedy potažmo v tréninku.
Za dalších dvacet nebo třicet let se tu objeví opět něco nového, čemu nebude rozumět tato breaková generace. Nastane čas, kdy budou rukama lomit oni a říkat, že to tu za jejich mladých let nebylo. A budou strašně rádi vzpomínat na své kejkle na tanečním parketu. A jejich děti budou nevěřícně kroutit hlavou, že se něco takového mohlo vůbec na této zemi vyskytnout.
Každý národ má svou kulturu, která se týká tanců. My máme zatím tohle. A co bude dál uvidíme.